Hřebíček

Eugenia caryophyllata Thunb.

Toto každému známé koření, plné vůně, jsou sušená nerozvitá květní poupata tropického stromu hřebíčkovce.

Používání hřebíčku jako koření je známo už odpradávna. Prvé záznamy o tom pocházejí z Číny asi ze třetího století před naším letopočtem. Hřebíček byl znám také starým Římanům, v Evropě se jeho používání obecně rozšířilo až ve středověku. Nejprve se obchodem s hřebíčkem v Evropě zabývali Benátčané, potom obchod ovládli Portugalci a lodi přivážející hřebíček z Indie byly nuceny vykládat svůj vonný náklad v Lisabonu. Pak se Portugalci museli o tento výnosný obchod podělit nedobrovolně s Holanďany a ještě později už monopol nikdo neuchránil. Napomohli tomu

Francouzi, kteří se zmocnili semen, a pak i Angličané, kteří začali hřebíček pěstovat na Zanzibaru a Pembě.

Hřebíčkovec je strom, který původně pochází z ostrovů moluckých, odkud se rozšířil do mnoha tropických zemí, do oblastí vlhkých tropických lesů v blízkosti moře. Nyní se nejvíce hřebíčku pěstuje na ostrovech Zanzibaru a Pembě, na Madagaskaru, Réunionu, na Jávě, ve Východní Indii a na dalších ostrovech této oblasti. Za nejlepší hřebíček je ale stále považován tzv. královský, který pochází z moluckého ostrova Ambiona.

Hřebíčkovec je strom vysoký osm až dvanáct metrů, s elipsovitými, kožovitými, leskle zelenými listy. Stejně jako poupata voní i listy. Květy hřebíčku jsou sestaveny v hustá květenství, která jsou zprvu zelenavá, po rozvití červená. Plodem je podlouhlá bobule se zbytky kalichu, purpurově zbarvená, obsahující jedno až dvě semena. Sušené plody se mohou také používat jako koření, nebo se zavařují do cukru, ale jen místně.

Na plantážích ovšem o plody nejde, a tak se poupata ani nenechají rozkvést, pokud se semena nepotřebují na množení. Hřebíček se rozmnožuje odnožemi i semeny. Mladé rostliny potřebují zprvu stín, ale už v šesti letech vyžadují slunce a v témže roce začíná sklizeň úrody. Nejvyšší výnosy dávají stromy dvacetileté. Poupata se sklízejí v období, kdy ze zelené barvy přecházejí do červené; v této době mají nejvíc aromatických látek. Květenství se buď trhají ručně, nebo srážejí bambusovými tyčemi. Pak se suší na slunci nebo v sušárnách.

Kvalitní hřebíček má být tmavohnědý, se světlejším poupátkem, nesmí mít černou barvu. Černá barva je znakem stáří a napovídá také o nedostatku aromatických látek. Květ nesmí být polámaný, musí mít kalich i korunku. Při zkoušce na vodě kvalitní hřebíček klesá ke dnu nebo plave ve svislé poloze, kdežto nekvalitní zaujímá v tekutině polohu vodorovnou.

Hřebíček obsahuje vysoké procento hřebíčkové silice, v níž je hlavní složkou eugenol. Silice hřebíčková se také z hřebíčku destiluje a používá se v kosmetice jako antiseptikum, k parfémování cigaret i v zubním lékařství.

Hřebíček jako koření působí na chuť k jídlu, pomáhá při trávení. Středověcí bylináři mu přisuzovali „podporu žádosti tělesné".

Nejvíce se koření hřebíčkem v Indonésii, v Indii je pravidelnou součástí kari koření. Koření jím rádi také v Anglii a v Americe.

Hřebíček se používá při speciální úpravě masa, v uzenářství, likérnictví, při nakládání zeleniny a hub, do omáček a kečupů, v menším množství i do vývarů.

 

Použití:

 

Spolupracujeme: