Chmel

Humulus lupulus L.

 

Chmel je posvátná rostlina milovníků piva. Málokdo ale ví, že chmelové výhonky, mladé „pazoušky", už vyštipovali labužníci v Římě za dob Plinia a pojídali jako salát ochucený solí, pepřem, octem a olej em. I Petr Mattioli píše o „chmelíčku" — o velmi mladých postranních výhoncích, které se používají brzy na jaře na salát. Vzrostlejší se vaří jako chřest. Tato „zelenina" povzbuzuje chuť k jídlu, uklidňuje nervy, působí mírně močopudně a má také fytoncidní účinky.

Ale vraťme se k chmelu jako k pivnímu koření a přirozenému konzervačnímu prostředku. U nás se ví o pěstování chmelu od 11. století. Údajně znali chmel 1 obyvatelé Sumeru. Chmel obecný se u nás pěstuje v chmelařských oblastech (Lounsko, Žatecko, Rakovnicko i jinde) a je světoznámé jakosti. J e to rostlina dvoudomá a roste také planě. Pěstují se pouze rostliny samicí, které vytvářejí chmelové šištice, jež nesmí být opyleny. Proto se bojuje v okolí chmelnic se samčími rostlinami i divokého chmelu, aby neznehodnotily hlávky — šištice chmelu. V šištici mezi listeny se vytvářejí sekreční žlázky obsahující zlatožlutý lupulin, kořenitě hořký. Chmelové šištice se dříve užívaly jako léčivo se zklidňujícími účinky, dávaly se do polévek i nápojů. Obsahují baktericidní látky, které příznivě ovlivňují alkoholové kvašení piva, ale brzdí rozvoj nežádoucích mikrobů. Dodávají pivu nahořklou chuť, pěnivost, průzračnost. Látky obsažené v chmelových hlávkách povzbuzují chuť k jídlu, působí močopudně a vyvolávají spánek, zklidňují i pohlavní předrážděnost.

Chmel se jako konzervační prostředek, koření i lék používá především v průmyslu. V domácnostech ho můžeme zkusit jako zeleninu, jako salát, polévku, do omelet apod.

 

Použití:

 

Spolupracujeme: